ROTTEN SOUND přišli zvednout vlastnoručně hozenou rukavici. I takhle lakonicky lze zkonstatovat, že finská bruska má na kontě další album. Přiblížit se kvalitám bezmála tři roky starého fantastického předchůdce „Exit“ (2005) je vskutku pořádnou výzvou. Prvním malinkým svízelem na cestě ke splnění tohoto úkolu se zdál být odchod hnacího motoru kapely – bubeníka Kaie Hahta. Ovšem silné dělá silnými právě schopnost vypořádat se i se zdánlivě neřešitelnými nástrahami. Je to již nějaký ten pátek, co na jeho židli usedl Sami Latva. Své kvality naplno prokázal jak během následujících živých vystoupení, tak rovněž i na EP „Consume To Contaminate“ z roku 2006. To kromě jiného i leccos naznačilo o dalším hudebním směřování ROTTEN SOUND.

To spočívá v touze Finů kormidlovat svojí tvorbu více směrem k technické preciznosti na úkor místy skutečně nadlidské rychlosti. Ne, že by jejich dosavadní hyperblast postrádal technické prvky, koneckonců zaměří-li posluchač svoji pozornost především na bicí, vychutná si prvotřídní kvalitu, ale nyní se ROTTEN SOUND snaží o mnohem větší obohacení svého vlastního stylu. Z novinky mám silný pocit, že jejich primárním cílem bylo přijít s něčím, co se dá pojmenovat jako „Univerzita grindového sypání“. Tím nechci říct, že by na mě působili přiliš profesorským dojmem, nicméně tomuto pocitu se poslechem „Cycles“ občas nemůžu ubránit. Na jejich profesorství však nelze pohlížet optikou studenta sedícího v aule, který pozoruje přednášejícího pána, jenž si bez známky jakéhokoliv nadšení a bez jakékoliv přidané hodnoty pouze odvypráví to nejnutnější, aby pak rychle spěchal na oběd. Na to mají ROTTEN SOUND ještě stále příliš mnoho živelnosti a temperamentu. Spíše to vnímám jako další vývojový stupeň v jejich kariéře, ve kterém se i nadále mísí špičkově provedená extrémní rychlost se snahou o podstatně komplexnější vyznění, než nabízí prostor mezi žánrovými mantinely.

Výše uvedené dokumentuje především fakt, že Finové zpomalili a, přestože to může znít neuvěřitelně, ještě přitvrdili. Ačkoliv ono zpomalení spočívá spíše v menší frekvenci a četnosti sběsilých partů. Těchto si i na „Cycles“ posluchač užije dosyta a i nadále tvoří dominantní prvek hudby ROTTEN SOUND. Ovšem mnohem více, koneckonců jak už bylo možno slyšet i na „Consume To Contaminate“, se do grindového soukolí zapojují i střednětempé pasáže. Ty právě zdůrazňují ono zmiňované přitvrzení, spočívající v zahuštěném zvuku kytar, které více než kdy předtím tvoří monolitickou a neprostupnou zeď. Nejedná se však o žádné násilné a neúčelné plácání jednotlivých motivů do sebe jen proto, aby to znělo jakoby pestřeji. Finové si vše promýšlejí do posledního detailu a právě díky schopnosti si těžkotonážními kytarovými riffy připravit půdu pro střemhlavý útok se jim jejich snaha znít komplexněji daří na výbornou. Navíc se nespokojují pouze s obyčejným střídáním rychlostních protikladů a naopak si dokáží v pomalejších pasážích s jednotlivými motivy i efektně pohrávat a tvořit z nich další směřování té či oné skladby.

Nezdolná finská eskadra se dokázala suverénně vypořádat s nelehkým úkolem, který na ni po extrémistickém a naprosto dokonalém albu „Exit“, čekal. ROTTEN SOUND samozřejmě mohli ještě dvě, tři desky žít z jeho odkazu a kvalitativně by si nijak neublížili, ale právě ambice nestát na místě a dokázat svým posluchačům a nepochybně i sobě samým, že i na okrajovém hudebním spektru se dá docílit vývoje směrem vpřed. Aniž by bylo jakýmkoliv ústupkem vůči vlastnímu extrémnímu hudebnímu cítění nutno zaprodat svoje duše. Jsou to holt profesoři. V tom nejlepším slova smyslu!